V 1. listopadu 1941 byli v rámci druhé vlny rozšířování brdského vojenského prostoru vystěhováni obyvatelé obcí a osad Myť, Štítov, Příkosice, Vísky, Trokavec, Kolvín, Skořice,a samoty na Drážkách u Kakejcova. Na severním okraji vysídlené obce Kolvín byla vytýčena plocha pro zajatecký tábor, kde měli být soustředěni údajně francouzští váleční zajatci, kterých mělo být užito pro výstavbu střelnice a cvičiště zabírajícího katastry výše zmíněných obcí.
Již krátce po vysídlení, v noci ze 14. na 15.listopadu 1941, se krajem přehnala vichřice, která spolu s mokrým sněhem způsobila obrovskou kalamitu na smrkových monokulturách západní strany středních Brd. Především kvůli problémům s použitím válečnýh zajatců na práci v lesích byl rozestavěný tábor překlasifikován na pracovní a kárný. Dokončení výstavby je datováno na 1. března 1942, kdy sem byli nakomandovány první pracovní síly z řad Čechů, kteří se vyhýbali pracovnímu nasazení v Říši, či se provinili jinými drobnými přestupky.
Spolu s nedobrovolnými obyvateli pracovních táborů v Mirošově a později i z tábora stávajícího mezi Mytí a Mirošovem, začala výstavba sítě úzkorozchodných železničních tratí (zvaných dnes lidově "Kolvínka") a několika pil při železniční vlečce v Mirošově. Počet pracovníků se v průměru pohyboval mezi pěti až šesti tisíci. Těžbu polomů prováděla firma Fischer a zpracování kulatiny na třech pilách v Mirošově a dopravu řeziva do Německa zajišťovala firma Roschop. Celkem bylo vytěženo 1,5 miliónů kubíků dřeva.
Potřeba pracovních sil na těžení kalamitního dřeva pravděpodobně zpomalila výstavbu pěchotního cvičiště zabírajícího oblast vysídlených obcí. Do zhroucení Německa se tak vičiště nepodařilo uvést do provozu a z jeho vybavení lze nalézt v širším okolí Skořic jenom necelou desítku bunkrů, sloužících pro posun terčů, nazývaných dnesl slangově pixle.
Objekty samotného pracovního tábora měly poměrně zajímavý osud. Některé z nich sem byly přemístěny z rušeného praovního tábora v Letech u Písku. Krátce po skončení války však byly všechny rozebrány a poslány kamsi na Sibiř, kde sloužily pravděpodobně jako zařízení jednoho z mnoha zajateckých táborů pro vojáky Wehrmachtu. Na leteckých snímcích z druhé poloviny lze tak vystopovat jen obrysy ostraněných budov a do dnešní doby se nechoval na existenci tábora prakticky žádný hmatatelný pozůstatek.
Pro ilustraci poměrů, jaké v táboře panovali, zde uvádím zajímavé svědectví ze sousedního Mirošovského kárného tábora:
V roce 1944 koncem července nás bylo na tabuli 300 zaměstnanců vypsáno na firemní práce do Holandska. Věděli jsme, že tam má být druhá západní fronta.. Proto jsme toto odmítli a raději jsme se nechali zavřít do kárného tábora v Mirošově. Tam nás čekaly hrozné podmínky, které trvaly od 1. srpna 1944 do 20. září 1944.
Režim v táboře:
1) Ostříhali nás dohola, dali nám zavšivené hadry (ani lžíce na jídlo nám nedali).
2) Pak nám přečetli německé povely, podle kterých budeme cvičit každé ráno a večer. Za půl hodiny jsme cvičili, jako bychom byli v německé armádě. Chůze jen v klusu.
3) V táboře nás bylo přes 900. My jsme chodili dobývat pařezy k naší firmě do Kolvína.
4) Za tuto dobu jsme neměli vodu ani na pití, ani na umytí.
5) Ve čtyři hodiny ráno byl budíček a úmorné cvičení. Na nádvoří byla nasypaná kamenná drť, takže jsem měl propíchaná chodidla a velké krvácení a bolesti. Potom byla snídaně, černá hořká vřelá káva, k tomu 12 dkg chleba.
6) V 6 hodin odchod do zaměstnání pěšky k naší firmě, která nás tam nechala zavřít.
7) V 18 hodin večeře, a pak zase cvičení s německými povely.
Také nás navštívil K. H. Frank, který nás po návratu ze zaměstnání přehlédl, jen pronesl: „Gut,“ pro nás to nebylo „gut“. Do tábora jsem přišel jako zdravý 100kilogramový chlap, za 14 dní jsem zchudl o 13 kg. Důvodem bylo málo jídla, moc práce a strach, co bude dál. Nohy jsem měl zkrvavené a navíc jsem dostal angínu, kterou mi vytírali v krku tinkturou. Po takovém léčení se mi to vrazilo do ledvin a načisto jsem se zhroutil... S podlomeným zdravím jsem byl propuštěn k naší firmě, kde jsem se trochu z toho dostal.
© 1999-2011 www.brdy.net