Technický vývoj dělostřelectva v průběhu světové války doznal značného pokroku a při výstavbě armády mladého Československého státu na něj musel být brán zřetel. Jedním z aspektů vývoje bylo i zvětšení dosnosnosti děl. V první polovině třicátých let byla naše armáda vybavena staršími typy o ráži 8 až 10 cm a donosnosti nepřesahující 6 km. Pro výcvik obsluhy těchto zbraní ještě dostačovala stávající střelnice v Milovicích a provizorní plochy u Horažďovic, Kralovic či Týně nad Vltavou. Při postupném zavádění nových vzorů však vyvstala nutnost vyhledání vhodnějšího místa.
Snahu ozřízení dělostřelecké střelnice v oblasti Brd lze vystopovat již od počátku dvacátých let, kdy se uvažovalo s poměrně skromnými plochami v prostoru Višňové u Dobříše, či Ostrovce nedaleko Zbiroha. Všechna tato místa však neumožňovala případné další rozšiřování a tak bylo v další vlně vytipováno několik dalších lokalit o podstatně větších výměrách a to v málo osídlených oblastech. Jedním z těchto lokalit byly i střední Brdy, kromě kterých se ve zprávě Ministerstva národní obrany zmiňovaly oblasti u Křvoklátu, Přimdy, Písku, Vodňan, Jindřichova Hradce, Horažďovic, Dobříše, v okloí Máchova jezera a na Českomoravské vrchovině.
Po dlouhé debatě a podrobném zkoumání jednotlivých prostor, byly nakonec jako nejvhodnější zvoleny právě Brdy, které jako jediné vyhověly všem podmínkám. Především byly vyzvyhovány důvody finanční a bylo poukazováno na úsporu, které se dosáhne při cvičných střelbách jedné baterie zde a na druhém cvičišti - Slovenských Malackách. Rozdíl činil nezanedbatelných 210 000,- Kč, což byla v roce 1927 značná suma, odpovídající například ceně deseti automobilů střední třídy. Navíc je terén v Brdech poměrně plochý, avšak různorodý a umožňuje tak nácvik různých taktických úloh. Podobnost s pohraniční krajinou umožňovala nácvik obrany hranic. Zdaleka nezanedbatelná byla i malá pozemková roztříštěnost, která zjednodušovala výkup pozemků.
Proti tomuto plánu se zdvihla široká vlna odporu, která sice nezabránila realizaci tohoto projektu, alespoň však byl revidován původní záměr vykácet napříč horami jeden gigantický průsek na poněkud přijatelnější variantu tří izolovaných cílových ploch - každá z nich o přibližné ploše 500 ha. Projekt na realizaci střelnice byl dán k posouzení dne 19. února 1926 a o rok později - 14. července 1927 byl schválen zákon č. 126 o vojenských újezdech na základě kterého mohlo dojít k výkupu pozemků.
Celková výměra vykoupených pozemků činila 20387,36 ha takřka výhradně lesní půdy, patřící do té doby k majetku velkostatků hořovického (majitel Jindřich Schaumburg), zbirožsko- dobříšského (Colloredo-Mansfeld), hlubošského (Karel Wallerstein-Oettingen) a rožmitálského (pražské arcibiskupství). Pozemky spadaly pod čtyři politické okresy a katastrální území třiceti obcí. Jako hlavní hospodářský orgán bylo zřízeno ředitelství vojenských lesních podniků v Hořovicích (sídlí zde dodnes), zatímco vojenská správa (dnešní újezdní úřad) byl umístěn do Jinců.
Jako první byla vykácena cílová plocha Jordán na které první střelby za přítomnosti prezidanta republiky proběhly již 19. května 1930. Protože vykácení tak velké výměry lesa vyžadovalo množství pracovních sil byli najímáni dřevorubci až ze Zakarpatské Ukrajiny. Ještě během roku 1929 byla vymýcena i plocha na Toku, zatímco kácení plochy Brda bylo prozatím zastaveno neboť došlo k pokledu cen dřeva. Zároveň byly vysídleny první myslivny Jinecká a Hořovická Baština. Jako poslední bylo rozhodnuto o vzniku pěchotního cvičiště a střelnice na Bahnech u Strašic, která byla zřízena v první polovině třicátých let, tedy v době kdy už na ostatních třech plochách panoval čilý ruch.
Na rozdíl od doby nedávno minulé a vlastně i dneška byly však i přes to Brdy přístupny civilním osobám volně, bez nutnosti žádat o povolení a oblastí vedla hustá síť turistických značených cest. Přísný zákaz vstupu platil jen do prostoru cílových ploch, kde se mohly nacházet nevybuchlá munice. K průjezdu vozidel a vstupu mimo cesty bylo nutné zakoupit povolení, které ve druhém případě stálo 10 korun pro obvod jediné lesní správy. Po jednáních vedených s jednotami KČT v Hořovicích a Berouně, byly vydány směrnice pro vstup do vojenských lesů v Brdech, které upřesňovaly pravidla pro pohyb osob ve vojenském prostoru. Obecnější pravidla stanovila i vyhláška okresního úřadu v Hořovicích z května 1930.
Jednotlivé cílové plochy byly ohrazeny buďto nasucho vyskládanou kamennou zdí, nebo metr hlubokým příkopem. Kromě zamezení vstupu osob sloužily tyto úpravy především jako překážky pro šíření požárů do okolního lesa, neboť po dopadu střel docházelo často ke vzplanutí suchého vřesu a trávy. Cíle pro dělostřelce bývaly označovány nateženým bílým plátnem. Pro pozorování a vyhodnocování dopadů sloužily postavené dřevěné a ocelové veže - rozhledny. Mezi prvními byly vybudovány pozorovatelny na Jordánu (kóta 834), nad Těněmi, na Beranu, Hřebenech a později i další, z nichž se s vyjímkou věže na Koruně dochovaly pouze betonové základové patky.
Do širšího povědomí se Brdy dostaly především díky zkouškám, doprovázejícím program opevňování Československa v letech 1935-38, kdy jednotlivé cílové plochy a střelnice sloužily pro zkoušení nových technologií, zbraní a rovněž i k výcviku osádek opevnění. O rozsahu těchto pokusů svědčí i množství dodnes zachovaných pokusných objektů - od železobetonových terčů, přes cílové a cvičné lehké objekty až po legendární zkušební pěchotní srub CE na cílové ploše Jordán.
Bohužel osud nebyl ve druhé polovině samostatnému Československu nakloněn, a tak dříve než mohla být většina výsledků zde zkoušených řešení uvedena do praxe došlo k Mnichovskému diktátu a krátce poté i k okupaci zbytku státu Německem.
© 1999-2008 www.brdy.net